Venčitelka za druhé

Venčitelka za druhé

Fotografie0175 Chodím s Dougleenkem na „procházku“ každé ráno a někdy i odpoledne.

Je to lovec a běžec a tak mi ho je líto, že se nemůže pořádně proběhnout.

Hm, takže jsem se důkladně rozhlédla, v tu spací hodinu nikde nikdo, tak jsem odepnula lana a …vypustila ho.

Klepu se ještě teď.

Vyběhl. Zmizel. Vyběhla jsem, volala, pískala, mávala taštičkou, kde má piškoty… zděšení…

V dálce vidím neproniknutelný křoví a v něm kmitající Dougeenův ocas. Když jsem tam uřícená doběhla , zmerčil mě, tedy myslím, že hlavně pytlík s piškotama, protáhnul se křovím, radostně na mě skočil  a v hubě něco měl ! Nějaký slisovaný, smrdutý sajrajt. Plácla jsem ho přes čumák, on to pustil, piškotu chňap a byl pryč.

Hnal se k Vltavě. A to je zajímavý, že když ho vedu na laně, tak o labutě či kachny nemá zájem, jenže teď se vrhnul do vody a už už chtěl kachnu zardousit. Zařvala jsem, co jsem mohla a …Douglee vycouval.

Byla jsem v šoku a láskyplně jsem mu vysypala všechny piškoty i to pečivo co jsem měla pro kachny.

Než jsem ho odevzdala, musela jsem ho ofrotýrovat, že byl mokrej ( padl na to celý balíček kapesníčků a moje krásný bíločerný, norskovzorovaný rukvice), aby majitelka nic nepoznala.

Asi stejně poznala a tak abych to zakamuflovala, začala jsem s ní konverzovat asi takhle :  “ He is crazy :) „, „he some time some thing eat :(“  , „he didn´t smeel and so is dirty :( „, „I am sorry :)“, „because we was in the primeval forest :)“ , „I am sorry :)“ … a tak podobně. Sedím u něj na bobku  a z taštičky mi trčí drátěný ramínka, co jsem v tom křoví našla. Chápu to, musela si myslet, že jsem cvok. Ještě se  jí teda snažím vysvětlit, že to mám jako rámy na fotky, že je to interesting and nice. Kouká na mě divně, podává mi peníze a já mizím a brblám gracia, arrivederci.